Je třeba obnovy a nového ducha do pomalu se měnícího mužstva, které na tomto turnaji naznačilo svůj potenciál, stejně jako samo předestřelo své slabiny zrakům celého fotbalového kontinentu, jehož území opouští pokořeno a se šrámem, jaký se těžko zaceluje. "Hodně nocí nebudu dobře spát," přiznal na odchodu ze ženevského stadionu Brückner.
Česká strana sama vložila dýku do tureckých rukou a nastavila jí hruď. Celek pevnější, sešikovanější a sebevědomější by ponechal zbraň ve vlastní pochvě a vytáhl by jinou, účinnější. Co platno, že poražení dlouhé minuty měli nad soupeřem vrch, co platno, že se dokázali dostat do dvougólového vedení, když v takto rozehraném zápase podlehli? Slabost zvítězila, protože jí v tomto kolektivu bylo přece jen o špetku více než síly.
Planá naděje
Oč překvapivější to je, že onu špetku představoval špatný zásah Petra Čecha. Druhdy nejlepší brankář světa vyskočil na centr, ale jeho deštěm zmáčené rukavice neudržely míč, jenž padl k nohám Nihata Kahveciho. Vyrovnání na 2:2 srazilo Čechy natolik, že si tváří v tvář náhlému obratu a hrozbě penaltového rozuzlení ještě přirazili dýku do rány, když v nastaveném čase inkasovali potřetí.
První poločas, v němž dominovala aktivita, jakou Češi v předchozích zápasech turnaje nepředvedli, může být zapomenut. Zářez číslo pětapadesát, kterým Jan Koller uzavřel svůj reprezentační účet, měl být startem k čemusi krásnému. Jeho úspěšné hlavičce předcházela ukázková podpora útoku ze zadních řad. "Soupeře jsme nepouštěli do kvalitní hry v koncovce," ocenil s povzdechem Brückner to, co by od svých hráčů býval rád viděl i nadále.
Jenže to bylo právě ono. Největší nebezpečí nehrozilo od jižního soupeře. Brücknerovci tváří v tvář jeho odhodlání složili zbraně nesmyslně, zbytečně a sebemrskačsky. Patnáct minut přestávkového přemýšlení fanoušků o tom, zda se zase dostaví onen syndrom ucpávání zadních vrátek, přešel s prvními okamžiky druhé půle v jistotu: ano, dostavil se.
A nebyl to "pětiminutový útlum", jak se pokusil tuto fázi odbýt Brückner. Byla to fáze mnohem delší a hlavně ta, z níž Turci později čerpali sílu. Věděli už, že tento český celek je zranitelný.
Kolaps. Ano, kolaps
Tatam byla síla v soubojích. Pryč byla jistota v rozehrávce. Snaha útočit vyprchala, kombinace sublimovala, pohyb vpřed byl zadrhávaný, bojácný až... žádný. Kouč se mohl přímo umáchat, jak pravou rukou ukazoval směrem k turecké brance. "Nemohli jsme ustát tlak soupeře, museli jsme do hlubšího bloku, ale to se nám nedaří, ubránit šestnáctku," vystihl sám onu slabost.
Ještě ale bylo všechno nadějné, ba mnohem nadějnější. Přišly ony Brücknerovy "fáze", do nichž se velká utkání drobí. Češi dali z pěkného, rychlého a Jaroslavem Plašilem skvěle zakončeného útoku gól. Vedení o dva góly by mělo svrchovanému mužstvu přinést uklidnění. Jan Polák trefil tyč.
"Byla tam celkem dobrá kontrola hry, šance na rozhodnutí zápasu," zrekapituloval Brückner. Turci najednou hráli místo fotbalu kopanou, motali nohama a nepřihráli si. Co útok, to krach. Až pak...
Česká obrana se zase jednou nestihla přesunout do pravé strany, jak by měla. Arda Turan měl ke své střele dost času a taky si ji vychutnal. Přesně k tyči letěla, jak gólové střaly létat mají. A to byl začátek obratu, který dokonal Čechův lapsus a při třetím gólu nekontrolované vržení se vpřed, bez brnění rovnou na soupeřovo bodnutí. "Třetí gól zřejmě byl kolaps, to si nedovedu vysvětlit," použil sám trenér slovo, jež nejvíc charakterizovalo jeho hořké loučení.
